"BAF!" křikl Dawe, který zrovna vyšel z koupelny.
"DAWE! JÁ TĚ ZABIJU!" křikla jsem když jsem se vzpamatovala z infarktu a hodila po něm polštáž.
"Vedle." Jsem strašně ráda, že ho mám. S nim mám vždycky dobrou náladu a chováme se spolu jak malý děti.
"To mi jako vyhlašuješ válku?"
"Jop."
"To jsi neměl. Zase prohraješ."
"Co? Minule si prohrála ty. A před tím taky."
"Ne. Ty kecáš!" zaječela sem a hodila po něm další polštář. Bingo! A tak začala pro nás už asi 50. světová válka, o které svět neví. Chtěla jsem po něm hodit další polštář, ale on skočil na postel, položil mě a držel mi ruce nad hlavou.
"Vzdej se, nebo začnu lochtat!" zasmál se.
"Nevzdám. To radši umřu smíchy." řekla jsem a snažila se předstírat, že mě Daweovo lochtání nelochtá.
"Tak tebe to nelochtá? Tak to zkusíme lochtat na nohách. " usmál se. Jak já ho nenávidím.
"Nee. Vzdávám se. Nech toho." pištěla jsem smíchy.
"Fajn, ale chci pusu. Kamarádkou. " našpilil rty a ja se zasmála a dala mu pusu.
"Pojedeme za klukama?" Zeptala jsen se.
"Proč ne. Vem si bundu a jdeme." Usmál se a šli jsme. Je boží, že i když chodím s Niallem tak jsme pořád nejlepší přátelé
Sorry za kratší díl ale už jsem sem chtěla neco dát. I přes přijímačky a všechno ostatní se trocha času najde. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat